V tvém vlastním díle, jež jsi stvořil a z něhož celou duší pláš, jímž rost’ jsi a se nepokořil, jak přivítat tě, lide náš?
Víc ani nelze říci rtoma, když dosažen tvé práce cíl, než že jsi doma, doma, doma a že jsi znova zvítězil.
Ty velikáne! Slyš, jak dýchá tvá vlastní duše, dějin skvost – rci, kde tvých bojů dnes je pýcha a kde tvých vládců velikost?
Vše stlelo v hrobech, lichá sláva, již pochovat jsi doved’ sám, a tvá jen duše v život vstává, a ty jen zůstals dějinám.
Sám spásou svou, sám kletbou svojí, sám osudem i soudcem svým, svým příměřím i svými boji, sám velikým svým vítězstvím.
Vše moh’ jsi zmarnit na bojištích, kam za cizí jsi slávu táh’; los mohutných tvých roků příštích spal ve tvých nízkých chalupách.
Snad spí tam podnes, dítě ještě, jež matka s chvěním objímá, však vzbuzen vstane v šípů deště a v soudy dějin zahřímá
a bude soudit právem lidu, tím právem, které neklame, svou minulou i dnešní bídu i svoje příští neznámé.
On vzepře se i vlastní mdlobě, jež dlela v bludu odvěkém, sám stará pouta strhá sobě a bude zase člověkem.
Ó svatá chvíle, doba nová až v hrdou pravdu promění, co toužná sloka básníkova dnes teprv tuší v nadšení!
Stůj, zdravý lide, plémě tvrdé, byť raněn byl jsi stokráte, jen zachovej své čelo hrdé a svoje pěsti zaťaté,
svá zpěvná ústa, s kterých vzklíčí zvěst volnosti v spor národů, a svoji duši holubicí a svoji víru v svobodu!
Svou svatou vůli, dobrým zůstat, byť stokráte chtěl jinak svět, sám ze sebe k své spáse vzrůstat a vlastní silou mohutnět.
A zmohutníš k té lepší době i temnem, které svírá tě, až království své najdeš v sobě a ve své vlastní podstatě!
Cookies on Poetry Cove