V tvém vlastním díle, jež jsi stvořil a z něhož celou duší pláš, v němž vzrost’ jsi, sebe nepokořil, jak přivítat tě, lide náš?
Víc ani nelze říci rtoma, když dosažen tvé práce cíl, než že jsi doma, doma, doma a že jsi znovu zvítězil.
Ty velikáne! Slyš, jak dýchá tvá vlastní duše, dějin skvost – rci, kde tvých bojů dnes je pýcha, a kde tvých králů velikost?
Vše stlelo v hrobech, lichá sláva, již pochovat jsi doved’ sám, a jen tvá duše v život vstává, a ty jen zůstal’s dějinám.
Sám spásou svou, sám kletbou svojí, sám osudem i soudcem svým, svým příměřím i svými boji, sám velikým svým vítězstvím.
Vše moh’ jsi zmrhat na bojištích, kam za cizí jsi slávu táh’: los mohutných tvých roků příštích spal ve tvých nízkých chalupách.
Snad spí tam podnes, dítě ještě, jež matka s chvěním objímá – leč vzbuzen vstane v šípů deště a v soudy dějin zahřímá.
A bude soudit právem lidu, tím právem, které neklame, svou minulou i dnešní bídu i svoje příští neznámé.
On vzepře se i vlastní mdlobě, jež dlela v bludu odvěkém, sám stará pouta strhá sobě a bude zase člověkem.
Ó svatá chvíle, doba nová až v hrdou pravdu promění, co toužná sloka básníkova dnes teprv tuší v nadšení!
Stůj, zdravý lide, plémě tvrdé, byť raněn byl jsi stokráte – jen zachovej své čelo hrdé a svoje pěsti zaťaté!
Svá měkká ústa, z kterých klíčí zvěst volnosti v hluk národů, a svoji duši holubičí a svoji víru v svobodu!
Svou svatou vůli, dobrým zůstat, byť stokráte chtěl jinak svět, sám ze sebe k své spáse vzrůstat a vlastní silou mohutnět.
A zmohutníš k té lepší době, i temnem, které svírá tě, až království své najdeš v sobě a ve své vlastní podstatě!
Cookies on Poetry Cove