Ó srdce, nádherné srdce, můj vládce prokletý,
má pýcho, někdejší slávo, ó jsi to ještě ty?
A jsi-li podnes to vskutku, můj krásný tyrane,
ó srdce, nešťastné srdce, co z tebe zůstane?
Můj slavný vítězi v bojích, kde všechno vzdali ti,
kdo všechna vítězství tvoje moh’ rázem popříti?
A v této odvážné bitce, kde všeho pozbudem,
ó co tě dovedlo ztišit a smířit s osudem?
Máš pořád překotnou vášeň a bázně pramálo,
vždyť méně krve dnes nemáš, než jindy’s mívalo,
vždyť ještě záchvaty míváš, jež tebe pustoší,
vždyť ještě dovedeš trpět a třeštit rozkoší –
nač náhle pokora tvoje, nač radost z bolesti,
když možno vykřiknout ještě a žhavě vykvésti?
Už venku červenec hýří, plá světly rudými –
ó srdce, zpozdilé srdce, nač čekáš, řekni mi?
Jsou tytam sasanky dubna a toulky do dálek,
jsou tytam slavičí noci a týdny fijalek,
i květen šeříků minul, jsou vůně rozváty,
v klín teplých červnových nocí už sprchly akáty,
zdroj přestal ve trávě zpívat, a praží výsluní,
i pyšné pivoňky zvadly, ty kněžny bez vůní –
je doba královských růží, jež vášeň rozvíjí,
je doba omamných dechů, je měsíc lilijí.
Dnes ještě zvítězit můžeš – až dnešek pomine,
byť byly tisíce zítřků, už nikdy, nikdy ne!