Kus memoirů – bože, to se řekne a hezky o tom přemýšlí se snad, jak lahodí to, v básní formě pěkné si na minulost svoji vzpomínat.
Leč vezmi péro, ptej se sebe sama: „Co touto slokou mohu vlastně říc’?“ – a uvidíš, že svět je panorama, kde pro všechno pak nezachytíš nic.
Neb všechno to, co v světe žijeme tu, buď banální jest nebo intimní, ať žijeme to v klamu jarních květů či v resignaci krásy podzimní.
Já nežil vášní a já mlád jsem posud, víc hrdých plánů nežli činů mám, mne mimořádných bouří šetřil osud – co tedy svěřit těmto vzpomínkám?
Kus přítomnosti! V této ranní chvíli, kdy moje péro verše píše tu, mně pod oknem keř růží kvete bílý, a ptáci pějí nad ním v přeletu,
a v dálce lesy modrají se moje, a nad nimi plá světlá obloha – ó jitro, jitro, v zářné sloky tvoje co říci chce má sloka ubohá?
Hle, na mém stolku leží lístek malý, a oči mé v něm čísti nestačí, ten časně ráno přišel ke mně z dáli a mluvil ke mne básní nejsladší.
V něm byla vůně, dívčích prstů vůně, a z jeho řádek zářil touhy vděk, v něm bylo všechno, po čem srdce stůně, a na tisíce sladkých hubiček.
Ó příteli, co v mládí žijeme tu, je pro veřejnost příliš intimní, ať voní to jen klamem jarních květů či zůstane až v krásu podzimní.
Já nežil vášní a já mlád jsem posud, víc hrdých plánů nežli činů mám, mně přec jen štěstím prohřál žití osud – co tedy svěřit těmto vzpomínkám?
Hle, na mém stolku malý lístek leží, a z jeho řádek září touhy vděk, v něm všechno je, co vyzpívat lze stěží, a na tisíce sladkých hubiček.
Ó příteli, zde mlčí láska zbožná, v níž plno záře svítí rozlito: to nevystačí v memoirech možná – však srdci mému pro vždy stačí to!
Cookies on Poetry Cove