Vy nazvala jste mne kdys Hamletem,
i přemýšlím teď, co je pravdy na tom – –
Ó rcete sama, v světe prokletém
zda jeden člověk, bludný malý atom
v svých směšných touhách Hamleta je víc,
jenž v hněvu divém diademy skrání
chce lživé cnosti rvát, ji tepat v líc
a nad lebkou pak stane v zadumání.
Zda jenom Hamlet není každý z nás
v těch pochybnostech, jež mu ničí duši,
v tom letu výš, v němž zpátky padá zas
v té touze k nebi, které sotva tuší?!
Ó řekněte mi: snové ztracení,
to štěstí, které nenašli jsme v žití,
a dlouhá bolesť, mrtvé nadšení,
co chtěli jsme a nesmíme to míti –
to nepostačí, aby zanevřel
zde jeden každý na tu komedii,
již hraje člověk v oku matný žel,
v niž s pláčem jde a kterou s pláčem míjí?!
Zda není lépe poznat všecken bol,
„Být nebo nebýt?" nezeptat se ani,
tak zahynout jak ulomený stvol
dál za jeseně chladným vichrem hnaný,
a před tajným se příštím nezachvět,
jen rázem skončit trapnou žití chvíli,
v níž oni, jež měl za šílence svět,
té trpké pravdě přece nejblíž byli?!