Sestro, která stíháš tichým dětským okem
barev hru a jásot v kráse bubliny,
nemůžeš mne chápat, v smutku přehlubokém
proč jsem zadíval se v ples tvůj dětinný!
Po triumfech mládí, potlesku a slávě
ptám se sama sebe, co mi zbývá teď –
a tvé lesklé světy, které tvoříš hravě,
prchají a hasnou tomu v odpověď.
Zřel jsem vše jen chvíli, v potlesku a hluku,
slunce na všem plálo, barvou zastřiklo –
ale než jsem vztáhl po té kráse ruku,
všechno beze stopy navždy uniklo.
Oč jsi blaženější ve svých hříčkách, dítě,
nechtíc, by ta krása věcně trvala!
Oč jsi pravdivější! Chvíle spokojí tě,
v které bublina tvá vzduchem zaplála...
Hrej si, sestro moje! Hleď, jak barvy hrají!
V úsměvech je stíhej čistým zrakem svým,
rozviň jejich rytmus, jímžto unikají,
zírej v jejich velkost – ale nevěř jim!