Já věřím, jaro přijde zase,
snad zítra již, snad za chvíli,
a nad Iukami v měkkém jase
ty šedé mlhy rozptýlí.
Jdu ulicemi, které vzplály,
jak políbil je slunce vděk,
a je mi, jakbych cítil z dáli
již dýchat vůni fialek.
Vzduch vlhký je a prozářený,
jak záplava je zářivá,
a dýchá dechem mladé ženy,
jež panenstvím se zachvívá.
Co vášeň je, zem ještě nezná,
jí něha sní jen ve hrudi –
leč zítra jisté slunce března
ji k první lásce probudí.
V noc svatební pak bude moci
se chvěti štěstím do rána,
až zazní zvony Velkonoci
svým jásajícím Hossanah.
Ó slunce, přijď, má země čeká
a chlad jí duši pustoší –
přijď, aby mohla snivá, měkká
se zachvívati rozkoší!
Přijď, věčná Lásko – ve tvém boji,
jímž obrozená mládne zem,
je vítězící mocí tvojí
i přemožený vítězem!