V snů mých pestrý, divý rej,
v nekonečnosť jenž se ztrácí,
v ducha bouřnou tvůrčí práci
tvůj se dívá obličej.
Dnové jdou jak vlny v moři,
každý nese bolů díl –
jen můj zpěv se nezměnil,
bludičkou mi ve tmách hoří.
A pak ať to bouří dál.
světa shon a zášť a vřava
v žití mém ať neustává:
jen když paprsk v noc tu vzplál,
paprsk, jenž plá v čele tobě,
pěvče věčný, veliký,
jen když noc má slavíky
s písní sladkou ve útrobě.
Ba, já cítím písně ty,
kterak v ňadru zvoní, zvoní
jak zpěv ptáka na jabloni,
vzhůru chtějí nad světy,
orlem býti, hřímat vzhůru
od večera do rána,
a zas křídlem skřivana
s písní letět do azuru.
Míti v hrudi nebe blesk
i ty drobné písně ptačí:
pro život to věru stačí,
v jeho bouř i v jeho stesk;
tušit jitro budoucnosti,
lepších časů jasný svit –
ó tu duši tvoji mít,
v bolesť žití měl bych dosti!