V tu jizbu básníka, kde tká on hvězdné touhy,
svit slunce zlacený vždy z večera až padá,
v šer pustých fantasmat mu záři vzletů vkládá
a víry červánky v mrak jeho duše pouhý.
A září na obraz, jenž visí nad knihami – –
Ó dívčí profily, jichž zjev se v duši spouští,
když západ našich dnů už zmírá v světa poušti,
jen záře vzpomínky tu v posled zbude s námi!
Ó slunce, genie, jenž zmíráš v zářné slávě,
k nám, snílkům šíleným, ty sotva v smrti vcházíš, –
čím jásavá tvá smrť je smutné naší hlavě?
Jdi, zjeve ohromný, jdi v lepších světů říše,
v té záři krvavé, již v nekonečno házíš,
v tvých zlatých požárech my umíráme tiše!