Jak černé zrcadlo, jež svitem mdlým se leskne,
plá tmavá bařina kdes v tiši hájů teskné,
spleť větví prohnilých tlí jejím pod zrcadlem,
však v listí uvadlém a dolů na dno spadlém
má leknín kořeny, je zrosený a bílý
jak opál měsíce, jenž nad lesy se chýlí.
Ó noci vůní mdlých, ty tajemná a vlahá!
Tvým svitem smutečním, hle, Najad těla nahá
se chvějí rhytmicky jak v tichém tance reji
a k růžím leknínu se v touze uklánějí.
Kam prchli Satyři, již ve křovích se smáli?
Jak mrtvé touhy stesk zní kdesi syrinx v dáli.
Spím na dně bařiny a tělo moje stlívá,
však v záři nocí mdlých, jež krajem chví se snivá,
z mých prsou rozrytých květ písní roste bílý,
má kouzlo měsíce, jenž k leknínům se chýlí,
a fantóm Najady, ten magický a čistý,
se sklání v onen květ a líbá jeho listy.