Pohádka prastará do duše padla mi –
při číších kypících nechejme svízele!
Bledá noc klade se městem i nivami:
poháry do výše, v pláně než setmělé
stříbrné paprsky měsíce nastele!
Srdce v před letí mi, rozum je pozadu,
jistě zas bláznivou píseň mou strestá –
přece se vzpomínkám na chvíli vykradu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města.
Daleko mládí mé za lesy, horami –
kde jsou ty jarní dni, touhy mé nesmělé,
pověz mi, svite hvězd zářící nad námi?!
Mnoho jsem miloval smutně i vesele,
princezny zakleté s hvězdami na čele,
nádherných květů všech vonící zahradu,
všechny, jak znal jsem je, padesát ze sta:
vraťme se, přátelé, květin těch do sadu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ku chvále černého města.
Měsíce paprsky padají na chrámy,
v úsměvy světic všech napadly v kostele:
poháry do výše, víno nás omámí,
radostných citů žár rozleje po těle –
v městě tom zakletém zase jsme, přátelé!
Hvězdy jdou po nebi jako jas pokladů,
v okno nám dívá se zářící směs ta:
odhoďte bolesti, života záhadu,
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města!
Paní má přesladká, vašemu ke hradu,
v město to čarovné svedla mne cesta:
u bílých nohou vám v jásavém souladu
při loutně zazpívám veselou balladu,
balladu ke chvále černého města!