Tvá malá ruka chvěje se v mé dlani, –
rci, moje dítě, co ten smutek značí?
Ó drahá duše, nechej vzpomínání,
když chladný podzim nad krajinou kráčí:
to pro bolesť ti v žití nepostačí!
Ten život smutný hlavu v pláči chýlí
a našim písním zbyla krátká doba,
my všechny sny své ani nedosnili
a stojíme už štěstí u mohyly: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
Tak anděl k hrobům zapadlým se sklání,
kam tichá Smrt si oběti své vláčí,
jak tvoje duše krásná v umírání
a v smutných touhách víc a více sladší
k mé bledé skráni, která puká v pláči.
V těch hrobech dávno skryl vše rubáš bílý
a všechno vzala osudu nám zloba;
i ony sny, jež v duši naší zbyly,
se v smutné touze mlčky zamyslily: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
Hle, jenom astry kvetou v pusté pláni,
když nad krajinou obloha se mračí,
mlh šerý závoj padá zvolna na ni,
v hnizd pustém lůně utichl zpěv ptačí
a jeseň věnec pohřební nám stáčí.
Tak zhynout musí každý jásot milý,
tak svadne jistě jarních růží zdoba
a onu touhu, již jsme v duši skryli,
nám vyrve rozkaz Fata zarputilý: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
Poslání:
S tou smutnou písní, která v touze kvílí,
jdi, kde tě čeká příštích časů mdloba,
a nevzpomínej, že jsme šťastni byli,
a zapomeň, že hruď má bolem šílí: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!