Bledým nebem, mořem cest
pohřeb stoupá z noci par,
v květech luk slz plno jest,
země tuší brzký zmar,
pláč, kde zpěv teď, mráz, kde žár.
Průvod táhne vesmírem
mléčnou drahou stoupaje,
víc a víc se blíží sem,
v hlubinách se chvěje zem –
plačte, luna mrtva je.
V středu sboru zlatých hvězd
obláčků, hle, lehký tvar
počíná se v rubáš plést,
splývá jako závoj s mar –
poslední to země dar.
Jdi jen v tupém klidu svém
světem tvarů do ráje,
poslední ten pozdrav vem,
jejž ti ve hrob zapějem:
„Plačte, luna mrtva je!”
Kterak tvoji ztrátu snést,
milenko ty mrtvých jar?
Stichne pěvců sladká zvěst,
jed jim skane ve pohár,
krása zemře, svět je stár!
A ty háje kolkolem,
v kterých lkaly šalmaje
toužebným svým hlaholem,
budou jako pouští lem; –
plačte, luna mrtva je!
Jdi, má písni, k lidem všem,
rci jim, družko, zoufaje,
kterak v noci zalkal jsem
chvějícím a bledým rtem:
„Plačte, luna mrtva je!“