V té aleji to ptáci neuslyší,
čím v sladké touze ústa má se chvějí,
noc padá tiše v náruč země s výší
a taví hvězdy rosných do krůpějí.
Sem ve tmu stromů hvězdy neuvidí
a vonná pára nad krajinou vzrůstá,
by nezvěděl to nikdo, nikdo z lidí,
že poprvé jsem políbil Tvá ústa.
A na západě velký měsíc žhavý,
ten jistě něhu oné chvíle tušil,
kles’ tiše v lesy, mraků do záplavy,
by polibků mých hudbu nepřerušil.
Nech spáti ptáky, nech ty hvězdy spáti,
přej měsíci, ať v stříbro mraků zmizí –
víc letní něhy v žhavém srdci plá Ti
i ve Tvé duši hluboké a ryzí.
Náš strážný anděl k trůnu boha kleká,
zří zemi tonout ve květech a v rose,
on zřel, že líbám Tvoje ústa měkká,
a bohu dí: „Teď štěstí zrodilo se!“