Akmé, snivé dítě s podivným okem,
básník tebe viděl, srdce mu vzplálo,
jako bílý přelud zřelas mu ve sny
zářící krásou.
Až tě Septimius přivine k srdci,
květe čárný, který za sto let jednou
v Uměn nivách vzkvete, v budoucnu věčný,
posvěcen láskou:
vzpomeneš-li potom Catulla ještě,
jako jeho verše zvonit až budou
Septimia tvého polibky žhoucí
na retech tobě?!