Ó dneska je mi smutno, smutno k pláči,
a zrak mi vlhne, na prsou to dusí,
když na minulost, která ve tmy kráčí,
když na budoucnost naši vzpomenu si.
Ta jako vása prázdná tady stojí –
čím naplníme její hloubku kletou?
Zda popelem jen žhavé lásky mojí –
či za jara v ní plané růže vzkvetou?!
Zda po letech se k oné váse vrátí
jak k hrobům světic moje srdce chudé,
zda slzami či štěstím přetékati
pak mystická ta velká vása bude?!
Ó prázdná, prázdná, prázdná tady stojí:
což, nepomyslit na to příští žití –
a beze slova po štěstí i boji
tu prázdnou vásu náhle roztříštiti?!