Tedy spánembohem,
ty můj andělíčku,
ale navečer si
přijdu pro hubičku!
Větříček až v keřích
zvlní ticho dusné,
až se panímáma
pomodlí a usne.
A než usne tiše,
řekne mhouříc zraky:
„Ta má zlatá dcerka
jistě spí už taky!“
A ta dcerka zlatá,
ten můj andělíček,
ta má zatím líčko
rudé od hubiček.
Panímámo zlatá,
dobře, že už spíte,
co se státi musí,
toho nezměníte!
Kdyby tisíc klepen
na mne žalovalo,
panímámo zlatá,
pomůže to málo.
Jen vy si ty klepy
hleďte pěkně schovat,
my se budem zatím
dále hubičkovat!