Na okna mráz květy vdech,
les i mech
jako z mlhy k nám se dívá
a mně upomínka živá
v blahých snech
zatřpytla se, z dáli kývá.
Má tak známou, sladkou líc:
za tisíc
bych ji nedal celých světů. –
Tys mi: „V háji, hle, co květů,
kde jich víc?
Pojďme bloudit!“ řekla v letu.
Jezero spí v šeru jiv. –
Z mraků, sniv
žlutý srp nás luny vítá;
dál a dál tvůj šat se kmitá,
jej on dřív
do stříbrných křídel chytá.
Jak náš lesem zvoní smích!
Slavík ztich,
který pěl a jásal v šeři –
štěstí na každém plá keři,
v středu jich
rádo se tak lásce věří!
Praská, šumí každá snět,
pučí v květ!
Větřík, jenž nám květy shýbá,
v luznou báj nás ukolíbá
a můj ret
hvězdy do tvých očí vlíbá.
Zdaž tě náhle pojal strach?
Hle, teď nach
zlatí líc tvou, která vzplála,
a tvá bílá ručka malá
jako v snách
hrdlo moje obepjala.
Ztiš se, dítě – k prosbám tvým
staňme! dím.
V soumrak luny zář se snoubí –
pojď, nám kyne lesní loubí,
leč můj rým
v jeho nezradí nás hloubi.
Lásky máj mne sníti nech
na ústech!
Ze skal se k nám Eros dívá –
a mně upomínka živá
jako v snech
zatřpytla se, z dáli kývá.
Na okna mráz květy vdech,
les i mech.