Žeň kvetla bohatá, jak zlato klasy svítí,
však bouř se přihnala, s ní vichr, krupobití.
Kde niva jásala vstříc nebi plná vnad,
poušť, zkáza, neštěstí teď zeje odevšad.
A přišel hospodář: měl hořkou slzu v oku,
když zřel, že zmařeno, co dal trud těžký roku.
Však dlouho neváhal – on chopil rádlo zas,
v zem zasadil a děl: – Je k nové setbě čas!