Zem šírá tonouc v zimní mlze dřímá,
sníh jako rubáš kryje les a nivy,
již s ledem, s vánicemi přišla zima,
a vichr žalm svůj pěje zádumčivý.
Vše zdá se mrtvo; nehnutá tiš jímá
vsi, města – jak by prchl z nich, kdo živý.
Mníš, nad tím krajem Smrt své žezlo třímá,
a, mrtvých stráž, plá s výše měsíc křivý.
Jak hřbitov nesmírný vše zdá se náhle,
kde každý pohas ruch, jenž sluje žití –
leč pod hlínou přec duní vzdechy táhlé.
A jako v snu když hruď se zvedá ženy,
tak pod tím sněhem, který matně svítí,
lkát slyším mroucí, nekonečné steny...