V kout lesa zaříznut klín vod se hrouží líný,
a nad ním olše sní a kvetou ostružiny,
Tiš nepohnutá zde – jen modrá vážka v letu
se vzduchem zamihne, trs vodních zlíbá květů.
Kol břehu kapradí se vine stuha svěží
a žluté listí v něm jak padlé zlato leží.
Jen někdy rákosí cos šepce k tůni tiše,
když větřík hodí v ně hrst jehnědů tam s výše.
Z luk blízkých zalétá sem vůně, odkud časem
v let čejka zdvihne se a volá teskným hlasem.
Pak opět ztichne vše. Jdu břehem, kde se stmívá,
vše zdá se báseň být tak chmurná, zádumčivá.
Vše zdá se mrtvo být – a přec, když západ věsí
své rudé červánky v luh setmělý a v lesy,
žár sterý, sterý ruch v té chví se tůni chladné...
– I duše zázrak jest, když lásky zář v ni padne.