Jsem smuten, proč, to nevím ani sám,
a marně sebe táži se a ptám,
cos žalného mi v duši zasahá,
jak ozvěna dob zašlých neblahá.
Jak píseň dávno zmlklá v moři běd,
jíž mává štěstí s bohem naposled
z těch dálek, odkud se nic nevrací –
a v srdci vše jen stená, krvácí.
To orla vzdech, když ztopen ve výši
svist střely ve své hrudi uslyší,
a v posled k slunci hlédnuv zrakem svým
se v propast kácí s křídlem zlomeným...