Z hořících rozvalin se zdvihá černý dým
a my z nich prcháme jak hnáni prokletím,
prcháme v cizí dál, svit zhasl naděje,
a nocí nářek zní běd v divé peřeje:
„Ach, ještě pohled jen!“ – Však i ten zajde s ním...
Ty vládce na nebi – již zahřmi hromů stem,
již zahřmi, jsi-li – neb tvé chrámy rozmetem,
zdrtíme slzou svou, a blesky dá nám žel:
Tys nechal lid svůj mřít a nářků neslyšel –
ó Bože, ozvi se – v noc zoufalství my jdem!
Kdo útěchy nám dá? Jen slza smáčí zem,
tu drahou, ztracenou – nám smrt jest údělem,
a marný všechen stesk a pozdní všechen žal –
již Bůh nás opustil neb sám kdes dokonal,
a světem peklo hřmí, a lidé hynou v něm!