Srp luny kývl v postříbřená lada,
šum zadul větru spěchem do rákosí,
na stromech plno šelestu a rosy,
žloutnoucí listí zvolna k zemi padá.
Kol po strništi rozběhlá jdou stáda,
je hlídá pes a pastýřský hoch bosý;
blíž řeky z kupek sena blýskly kosy,
sekáči k ohni krčí shýblá záda.
Z nich jeden zdá se cosi vyprávěti,
zrak v jeho ústa zdiven upřel druhý,
kus roští zas tam v oheň klade třetí.
Leč nad všemi, jak z vln když oř se vzpíná,
oděna v cetek fantastické stuhy,
tvář přihlouplá se šklebí harlekina.