Do břehu, pod keř maliníku
si hnízdo z jara stavěli,
hned peřím vystlali je v mžiku,
než v západ kles den setmělý.
Vše hody mládí, lásky, štěstí
i mnohou noc tak zářivou
tam prožili v tmě ratolestí,
když měsíc planul nad nivou.
A dočkali se: v hnízdě tísní
se žlutých krčků čtvero již,
břeh celý zní teď samou písní,
jich očka září, pohleď blíž!
Co strast, co píle, práce značí
těch malých krčků sytit hlad –
vždy ples jen v rodince té ptačí
jsi slyšel zníti odevšad.
A zítra již, cit přeradostný!
je vyvést chtějí v šírý svět –
leč jinak chtěl mít osud zlostný,
jenž nejkrasší vždy sráží květ.
Šly děti plny smíchu z polí,
vtělený ruch a nepokoj,
spatřily hnízdo – ve svévoli
vybraly mláďat smavý roj.
Já kolem šel, když ztichlou plání
zněl starých nářek zoufalý,
a stejné žaly z nenadání
též v srdci mém se ozvaly.
I zřel jsem je: ty tužby, vzněty,
to všecko štěstí vysněné,
než tušíš, rozvál osud kletý,
a zítra – kdo si vzpomene?
Kde ráj jsi stavěl, troska pouhá,
v niž ani slza neskane,
tvůj cíl – jen nesplněná touha
a srdce – hnízdo vybrané.