Nad proudem skláněla jasným
svraštělou, sehnutou líc,
stařenka vetchá a smutná,
co rok vždy smutnější víc.
Zářilo na nebi modrém
to slunce úsměvné tak,
v proud jasný stříbrné hvězdy
ztápěly kouzelný zrak.
A v zdroji hrály si rybky,
luh kol se ve květech smál,
leč vrba, stařenka sešlá,
vždy teskně truchlila dál.
Ni snítky na zryté hlavě,
ni lístku, holá jen klest –
a sny přec táhly jí duší
jak mládí radostná zvěst.
I zřela v dávných se letech,
když máj byl celičký svět,
jí v klíně hnízdili ptáci,
snět každá zeleň a květ...
A přišly zimní pak mlhy,
sníh bílý zahalil kraj,
leč vrba o jaru snila
svou dále čarovnou báj.
A přišly burné pak vichry,
kmen vetchý zlomily v ráz –
jen na led klesla a vzdychla
a snila o květech zas.
A máj byl. Výhonků svěžích,
kde kořen, tísnil se mrak...
– Jen v snu se usmála tiše
a na vždy zavřela zrak.