Most vzdušný setkán ze zlatých již nití,
chrám Sibylly v nach žhavý rudě vzplál,
a jeskyň v šeř kde vodopád se řítí,
stín zvolna temné šláře noci tkal.
Vrcholky stromů živým ohněm svítí,
v jezírku hoří ostré hrany skal,
utichli ptáci – s nimi ruch a žití,
i větřík jak by dýchnout se již bál.
Že vůkol dál hřmí města shon a vřava?
Sluch nedoslechne jich, zrak nevidí –
zde lístek nehne se, a noc jde tmavá...
Klid velký, tiš – že v cizí, dalné pláni
jdeš sám, se zdá ti, pryč kdes od lidí,
a sladký Mír se ve tvou duši sklání...