Z papíru čapku na hlavě, kde rusý
vlas jako zlato krouzlí se a splétá,
jak dupe, křičí, jaké dělá kusy,
jak najednou by zbořit chtěl půl světa.
– Dnes ještě z něho jenerál být musí!
Rtík špulí, v očích šotků celá četa,
a matka – v prsou jedva smích že dusí,
a v srdci tisíc sladkých snů jí zkvétá.
Ah! zří jej – hrdý, na bělostném oři
k vítězství vede pluky tisíceré –!
A matčin zrak vzplál červánkovou zoří.
Však náhle stín proč v duši se jí sklání?
– Trup krvavý a havrany kdes v šeré
a v mrtvé zřela, v zasněžené pláni...