Běda přemoženým, běda jim
na vždy ubitým a ztraceným,
kterým noc jen skrýš dá mlhavá,
pro něž jitro žádné nevstává.
Spadla koruna s jich bledých čel,
v duši bloudí mdloba – nepřítel,
a jí druh jen zoufalosti smích,
mrzký strážce domů rozpadlých.
V okenic tmu skrze rokytí
jara pablesk se tam nechytí,
vůně fialek a jasmínu
nepozvou tě sladce do stínu.
Vypráhlé ty duše skučící
kvílí po horách jen s vichřicí,
bez plodu se vlekou podle cest,
čeho dotekly se, popel jest.
Zlaté slunce, pro ně nesvítíš,
hvězdy, ukryjte se v mračnou výš,
Bůh je zavrh, a jak v plameni
vryl jim na skráň Kaina znamení.
A jen tam, kde skrze trud a žár
vyraší zas míza nových jar,
hromná síla z duše vytryskne,
naděj zlatým jitrem zavýskne.
Rozperlí se rosa na květech,
růže zadýchne k nim jako v snech –
niva zplesá k nebi zářící,
v hájích rozpějí se slavíci...