Do trávy zlatý paprsk sedl,
on za ruku si jaro vedl
a každé řekl ratolesti:
teď do snů již a štěstí!
Ve vrkoč jilmů zelenavý
hned poupat nasel závoj plavý,
a sotva dychl, šeptlo mlází,
že na mech perly sází.
Pak vzlétl habrů na koruny
jak boží lásky úsměv slunný
a nežli kdo se nadál, višní
se kadeř stříbrem pyšní.
Jen bujným šlehl k břehu okem
a zachvělo to nad potokem,
duhových jepic pestrou směsí
on píseň našel kdesi.
Dva žluté krčky, skryté zpola,
hle, z hnízda pěnkav k sobě volá,
cos zašumí o máji zlatém
a v doubí znikne chvatem.
Rci, drahá, jaké asi dříme
v něm kouzlo? Pojď, ať uvidíme,
zdaž tolik je v něm snů a květů,
co blaha na tvém retu!