V hlubinách mraků, se stožárem bídy
na lodi ztracených můj národ hyne.
Do jeho srdce šlehly Eumenidy,
zmij zoufalství se k ňadrům jeho vine.
Ó jeden blesk jen, Bože Hospodine!
Nechť zazáří tvůj paprsk v noci strastí
a před námi se vrah náš bude třásti.
Slyš výkřik! Z hloubi duní prosba sterá,
a ty jsi hromům svým dal nyní spáti!
Slyš výkřik – světla blesk v to doupě šera
a sláva k nám se orlem zase vrátí,
zas naděj vzejde, jitra snové zlatí!
A ty přec mlčíš, nebesa jsou němá –
a lid můj v hoři již ni slzy nemá.
Jak Prometheus na skálu jsme vbiti,
jak Kristus volá k tobě naše bída –
jak Husův žár k tvým hvězdám žal náš svítí
a – ze všad mrtvá tiš jen odpovídá!
Ta kletby zrakem každý čin náš hlídá:
což spásy ve své nenajdeme hrudi?
Což naděje svit se v nás neprobudí?
Nač volat: „Světlo!“, ve vlastní-li duši
nemáme vzdoru, nových skutků zoři?
Jen jiskru jednu – ta nám světy vzruší,
jen heslo jedno – to zdi vrahů zboří!
A třeba sami na vzbouřeném moři –
ta síla vůle jako v bouři hromy
vesmírem zatřese a pouta zlomí!