Noc hrůzy stihla loď. Jak míč ji chytil
zuřivý orkán, marně spásy hledá...
„Již plachty dolů!“ – „Stožár ve dví!“ – „Běda!“
A koráb v tom se na dno moře sřítil.
Tam zapadlé svit luny v cestu svítil:
šli, pyšný grand, cíp pláště jemuž zvedá
kluk černoch nesa čibuk, paní bledá
a děcko, plavci, jichž se každý štítil.
Šli, hudců sbor jim hrál. Pláň nekonečná
tu před nimi, blíž skalisko se kmitá
a divná tiš kol nehnutá a věčná.
Nechť výš to šílí, řve a hřmí až k nebi,
tu dole klid – jen medus tlum je vítá
a s utopencem gnom se na ně šklebí.