Úhory, úhory, byly jste zelené,
chrpami kvetly jste, šípky a máky,
kdo si však vaší dnes krásy již vzpomene,
zajde k vám, zateskní toužnými zraky?
V slunci se vlnilo do dálky obilí,
skřivan spěl k nebesům s jásavým plesem –
závěje sněhu dnes souvratě přikryly,
havran jen zakráče nad plání, lesem.
Tak jako v srdce mé stesky a bolesti
napadly, květy snů zavály mrazem...
Přijde k nám jaro zas? S pohádkou o štěstí?
Slétne máj s písní a s květy zas na zem?
Úhory, na každé vaší zas souvrati
zkvete vše, rozpučí, nivou i břehem –
ale v mé srdce již radost se nevrátí,
zůstala na věky pod bílým sněhem...