Dohasla pochodeň. – Hynoucích slunko,
nadějí rozchvěj mysl mou:
nad rovem slávy lkám – a k zjevu bídy,
ztrhané zraky v žalu k zemi lnou,
k mé vlasti nešťastné! – Kdež spočinou
mých trosky snů,
kde skloním bědnou hlavu svou?
Den zašel útěchy. Červánků záře
na špalku líbá rudou krev,
tam v zoufalství květ vlasti mé již klesl.
Řetězy vrahů český spoután lev,
chór slávy zmlk – jen padlých hřímá zpěv:
– Porobů sten
ždá o pomstu tvých blesků, Bože, hněv!
Zbloudilý syn tu lkám. Daleké kraje
vyhnanci štěstím nekynou.
K těm svatým rovům vždy se duch můj vrací –
ty k ňadrům svým mne přivinou,
tam slzy, nářky v pláči pohynou,
a v kletbě žal
se nad nešťastnou vznáší otčinou!...