Ne – zapomenout nelze! Sladké oči
jak hvězdy dvě mi věčně z temna svítí,
tvůj vidím zjev, kam noha moje vkročí,
vždy, všude musím jemnou líc tvou zříti.
Tvých černých vlasů proud se v sny mé řítí,
tvé nahé bílé tělo odkud skočí
jak zázrak, jímž se duše krásou sytí,
a musím jít, byť nechtěl jsem, kam zbočí.
Ne – zapomenout nelze! Zpitá vůně
tvých božských údů provází mne stále
a srdce láskou šílí vždy a stůně.
Tys odešla a mně noc zbyla dlouhá,
tma bez konce, v níž kmitá duši v žale
jen trýzeň věčná, věčně bdící touha...