Dnes vpletl se ti do kadeří
ten motýl temnokřídlý?
Snad oči tvé, v nichž teď se šeří,
démona smutku shlídly?
Tak unaveně, v duši s nudou
se chýlíš ke mně tiše,
máj nadějí zved peruť chudou
a štěstí – sotva dýše.
Proč neokouzlí, neopojí
tě polibky mé znova?
Rozkoše míň v jich není zdroji,
on stejně žáru chová!
Zdaž číši snů, jež sotva vzplály,
teď prasklou vrhnem v bláto?
Z těch růží zbyly nám jen žaly,
jich ostny srdce spjato?
O nevěř, dítě, v žití chladném
jen spleenu květ že vzrůstá –
my s písní v chorál jemu vpadnem
a k ústům přilnem ústa!
Do zlatých blaha ratolestí
svit naší lásky vzeplá –
jeť v světě pro nás přec jen štěstí
a oddechu i tepla!