Dřív byli němi. Snad je úžas schvátil
z té krásy, jež kol náhle rozpučela,
leč z večera, když západ hory zlatil,
drozd přiletěl, s ním písniček druž celá.
A vše tím zpěvem jak by obohatil,
jenž rozvlnil vzduch jako zlatá střela –
co les měl zvonků, všecky v život vrátil,
co květů stráň, v něm jejich zář se chvěla.
To bylo plesu, touhy, všecky zraky
tou sladkou písní jara zvlhly v mžiku...
A špačci: „To my dovedeme taky!“
A hlahol jich se náhle ozval hvozdem,
kde zpíval drozd, teď vřavy plno, křiku...
– A špačkové jsou špačky, drozd je drozdem.