Pněl Kristus na kříži. Dav kolem ztmělý
stál jeho vrahů: farizeů, kněží.
A pod křížem, zrak hořem zkamenělý,
zřel matku svou i bolest, co ji střeží.
A zášť těch, kteří křižovat jej spěli,
již nezřel – v hruď mu jako břitkou spěží
se vryl ten žel, jenž nade všecky žely,
a z oka jeho slza tryskla svěží.
Ta slza sotva dotkla se jí čela,
již divná rozkoš v jejím srdci zkvétá –
i vzhlédla s úsměvem, strast prchla zcela.
Tak v hoře lidské božský soucit slétá,
a nechť žel nad žely hruď proklát spěší,
– ten Kristus na kříži vždy bdí a těší!