Mých písní zasmušilý zvuk,
květ illusí v nichž záhy zkosen,
v tvé duši vzbudil pásmo muk
a zrak tvůj slzou chvěl se zrosen.
Ne – tobě nezkal štěstí chvil
to, čím mé srdce zachmuřeno,
ty, v duši zářný vždycky cíl,
měj sladký úsměv pro mne, ženo!
Nechť co chce chystá mně už čas,
v tvém zraku máj vždy pučet může –
mně osud trny – tobě zas
jen sypej růže, růže, růže!