Květ jabloně zas pučí v jarním vzduchu,
mně jako dřív sny mladé zvoní k sluchu,
když, v objetí, jsme alejí šli ztmělou
a řekli si : – Jsme svoji duší celou!
Co dnů již zatím prchlo v časů bezdna –
a v očích tvých vždy zář mně plane hvězdná,
tluk tvého srdce cítím na svém bíti,
jak tehdy, pro mne vším jsi v celém žití!
A s tebou květ, jejž uvila nám láska
v těch šťastných dnech – má víla zlatovláska –
kde chýlím krok, váš obraz vždy jde se mnou
a jitro vždy mně vykouzlí v noc temnou.
Vás v duši, rád chci v osudů změť divou –
mně život stal se pohádkou jen snivou,
kde skřivan v modru nebes jásá ranním
a svět je štěstím, láskou, požehnáním!