Když v cestu život sypal nám jen růže
a každý den byl paprskem a květem,
kol šíje náruč, vše, co láska může,
když v očích zářilo a chvělo retem,
tys řekla tehdy: – V radosti ať, v muce,
vždy půjdem ruku v ruce.
A když nám žal a hoře nejhroznější
v hruď zaryly svůj osten jedovatý,
když v hrob jsme kladli všecku radost zdejší,
to drahé dítě – pod sněhem květ zlatý –
tys řekla opět: – V radosti ať, v muce,
vždy půjdem ruku v ruce.
Rok s rokem, bolest s radostí jde párem,
hned pučí máj, hned zima spěje mhlavá –
a tvůj zrak sladkým jásá opět jarem,
ty ještě věříš vždy, má růže tmavá!
V své náruči zas děcko zlatovlasé,
ty sníš a zpíváš zase!
Nechť zklamání zdroj nadějí nám kalí,
nechť bouře hlučí nad naším zas krovem,
já vím, v tvém srdci přístav najdu stálý
a hvězdy vzejdou kouzelným tvým slovem.
Mně stačí za vše: – V radosti ať, v muce,
my půjdem ruku v ruce!