Sfinx.

Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly, kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný let myšlenek mých bloudil světem, dálí, sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany

upíral zrak a jako panorama pohaslé věky kol mé duše táhly. Ó pohled nádherný a neobsáhlý!... U skály věčnosti tvář jedna známá,

myšlenka jedna do mysli se vryla – mně kyne pouští peruť její bílá, mne láká, hrozí, v svůj vír uchvacuje, jak tisíc bouří nebem, zemí duje

a blesky v cestu sype květy zlaté... Jdu za ní prostorem –! Mdlou hlavu svoji do rukou kladu, sním... Ó tužby svaté! Proč píseň má se odtrhnouti bojí

s vás nepaměti háv? – To v máji bylo. Ve stříbře vod se nebe zrcadlilo smaragdem lučin, hájů ztmělým šerem, a pablesk zlatý rděl se nad večerem.

My spolu šli, nám jarní úsměv házel květ pod nohy a smích tvůj doprovázel ozvěnu kroků, stříbrný a hlasný. Tak bylas krásná! Celý svět byl krásný!

Vlas tmavý vroubil bělostné ti čelo, kol ramen vlál a líbal tvoje paty, zrak zvlhlý planul, na tvém rtu se chvělo to štěstí nezměrné. Já kouzlem jatý

jsem líbal čelo, ret i ňadra, líce – tys smála se, tak rdící se a milá, tys klesla v náruč mou – snů mojich víla! Tys smála se – já neusmál se více!

Ó vidím posud duše mojí zrakem ten úval čarovný! Zas jako ptákem má vzpomínka tam v spěchu usedla si! Vše jako tehdá dechem snilo krásy,

červenka píseň právě začínala, kol říčky šeré olšin řada stála a nad proudem to teskně zašumělo – ó víš, jak tehdá tajemně se chvělo

nám srdce oběma, když v mráčků roji vyplynul měsíc, zlatem kropil háje, ve vlnách koupal bledou záři svoji a vzduchem zachvěl povzdech od šalmaje!

A přec to byla píseň děsná, divá, jež laury strhala s Tassova čela, jíž zarděla se Francesky líc snivá a zlatá Elsy kadeř zahořela –

ta píseň velká, nádherná a skvoucí, jež dýše květem, s nebem snoubí zemi, sní v modru hor a šepce haluzemi, a v hvězdy tká své písmo nehynoucí!

Když bakchantek sbor divoký a zpilý své bujné reje vodí při měsíci, tu ona v stínu Venuše se chýlí nad křišťál vod, nad lesy, kraje spící,

plá v záři rosy, v šeptu listů, snětí, a Nymfu láká Fauna do objetí! Ji spatřil jsem, když barbarů se zvedl křik vítězný nad Akropolí, Římem,

v nevěstek davu její šat plál dýmem, tančící nohou nad ssutiny sedl! S frygickou čapkou, s luzným smíchem v tváři zjev její nahý šerem věků září,

v palácích králů svoje kroky staví, své orgie v doupatech luzy slaví, vždy věčně svůdna, plna chtíče, vnady – jak vichr divý bouří moři, stepí,

svět, vesmír v hymnus mění velkolepý a smetá trůny, depce barikády! Ó věčně hřmící, nenasytná – kletá! Čím tys mi byla v rose mého léta,

když houpal jsem to dítě na kolenou a hrál si s vlnou vlasů, líbal rety, na skráně sypal bílé hlohů květy a šílen zašeptal: „Buď mojí ženou!...“

Nad námi noc svůj hvězdný závoj tkala paprsků sítí, průhlednou a snící. Hrdličky píseň nad lesy se smála, s větvemi hrál si větřík laškující

a perly rosné do klína ti snášel. List každý chvěl se, pták si družku našel, tys o mé rámě hlavu podepřela znavena štěstím, ke mně lnoucí celá,

ty rozkošná, ty snů mých holubice! Tys smála se – já neusmál se více!... Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly, kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný

let myšlenek mých bloudil světem, dálí, sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany upíral zrak a jako ponorama pohaslé věky kol mé duše táhly.

Ó pohled nádherný a neobsáhlý!... Na poušti bezměrné sfinx divá, známá – lví hřívou třásla, žárem plály zraky, smích ostrý, drsný z hrdla rval se, sípěl,

řval hlasem hromů, zrýval bouře, mraky, dul oceánem, sopek lávou kypěl, až k nebi stříkala vln jeho pěna a nad vším v záři bytosť jedna – – žena!

Ó sfingo vášně, lásky, nenávisti, tak dobře mířila tvých blesků střela! Hrot upomínek jeseně jak listí tvým šelestem zas vlá kol mého čela,

výčitek nových budí hydru spící a prst zatíná v srdce sténající! Ó Magdaleno snů mých, mojí touhy, zas spatřil jsem líc tvoji krásnou, bledou

a čet v ní hřbitov bolestí jen dlouhý a slzy zřel, jež k zoufalosti vedou! Ó dítě žaloby! Hle, věnec Ofelie propletl vlas tvůj, vlající zas nocí,

a marně zrak můj ve slzách se kryje, a marně hledí žalů výheň zmoci! – – Ó srdce ženy milující, svaté, nad moře hlubší jsi a vznešenější!

Kdo vzdechy tvé a touhy ukonejší, kdo odvrátí ty šípy jedovaté? Vždy stláno ti jen v útrapy a hloží, ač požehnán, kdo přišel k tobě blíže,

od ráje bran i do stopy až kříže tys jediné ta velká oběť boží!...