Sedlák Mikula.

Na mohyle v stepi, jež se táhla dálkou nedozírná, neobsáhlá, Bojan seděl, bradou šedou kýval, bludný zpěvák, slepý stařec věští,

a svou dumu v pohodě i v dešti takto při varytě zvučném zpíval: „Kde jsi, Iljo, ruský bohatýre? Pěji dnes tvou chválu stepi šíré,

chloubo ruská, volám tebe zpěvem! Přispěj, mládče, největší všech reků deset dní již válčí, v nedaleku vztekem na smrt zápasí a hněvem!

Svatogor, jenž v mraky noří témě, sedlák Mikula, syn Báby Země, v krutý boj se dali strašný, klatý: pláče svatá Rus, lká a se děsí,

pojď, tys přemoh potvory a běsy, s nimi bij se, zjednej zas mír zlatý!“ Tak bil v struny, vlkem letěl polem jako střela hbitá za sokolem,

a kdo poví nám, zdaž stihl mety? Vichr stenal, s bílým hrál mu vlasem, a jak v posměch, s keře hlohu časem na skráň stříbrné mu sypal květy.

Znikl den, již v mraku blýskly hvězdy. Bojan bez oddechu pěl však vezdy, a když hasly, hle, tu Ilja před ním. „Jdu, kam děl jsi!“ řekl bez váhání,

a již zmizel v husté páře ranní on i kůň i medvěd skokem jedním. V buřan jitro zlaté růže hází. – Před Iljou step dalná beze hrází,

země nezoraná, neveselá, plná hloží, skal šla na vše strany, a tam spatřil výjev nevídaný, strnul žasem, jeho hruď se chvěla.

Uzřel souboj. – Obr, který hlavu ztápěl v oblak zlatolesklém hávu, nerovný boj válčil s trpaslíkem. Kam vzpjal nohu – údolí se tvoří,

ruku vztáhl – v červánky ji noří, vykročil – pět honů ušel mžikem. Hoj, byl on to Svatogor muž boží, on, jenž hrdě na hvězdném spal loži,

hrady zvracel, bil se s reky všemi, města bořil v pýše nelítostné, a když smál se, zvukem bouře zlostné celý vesmír chvěl se, hrůzou němý.

Do kštice svých vlasů blesky střásal, s nimi hrál si, s vichrem rval se, jásal, a kde stanul, v poušť vše měnil všady. Úpěla zem tíží jeho kroků,

kterou v pláči nesla dvacet roků, než syn Mikula jí vzrostl mladý. Přijel však již oři na sedlaném, nežli soumrak rozloučil se s ránem,

na souboj zval Svatogora směle: „Příšero, jež v lůno biješ matky, v propasť tmy já srazím tebe zpátky, odkud vstal jsi, přelud Noci ztmělé.“

Svatogor však, silák, slova nedí, drsný smích jen vrh mu odpovědi, a pak vztáhl k červu rámě tuří. Mikula se uhnul skokem hada,

a již mečem bodá, seče, vpadá lstí i hněvem, marně obr zuří. Darmo zdrtit chce jej silou svojí – vždy se vymkne a zas vrátí k boji,

ať den tmí se, ať noc jitrem vzchází: tak dva supi o lup na skalisku s rykem válčí, když jej zřeli v blízku, střela lovce než je v propasť srazí.

Zemdlel Svatogor, kol moře krve, zemdlel Mikula, však jako prve prach se zvedá, dál boj hřímá stepí, až pak náhle oba jednou dobou

padli na zem, uchváceni mdlobou, a jich zápas skončen velkolepý. Ale sotva do znavené hrudi oddech zavlál, v půtku je zas budí,

vstali bleskem. Ku západu zlatem žhavé slunce chýlilo svou kštici. Chytli zbroj, vztek zahořel jim v líci – mezi ně v tom Ilja vkročil chvatem.

„Buď nám soudcem!“ vzkřikli oba rázem. „Jeden pán kde jest, ať druhý plazem, a kde jilm, ať pýr mu stopy líbá. Málo pro dva nám je v světě místa –

život jednoho smrt druha jistá, nerad horský modřín šíji shýbá! Buď nám soudcem, kdo z nás větší více, koho z žuly páž a srdce lvice,

kdo má vládcem býti a kdo sluhou! Marně zápolíme ze dne k noci.“ A jak vichry dva, jichž nelze zmoci, vzdorně dali se zas v půtku druhou.

Svatogor v ráz chytil skalnou horu, vrhl ji v tůň nebes, do obzoru, marně čeká – zpátky nepřilétne. Smál se Mikula, vzal s pole hrudu:

„Zdvihni tu, já otrokem ti budu, než-li smrt rej dnů mých vratký přetne!“ Darmo zdvihá silák mocnou dlaní: „Co ji poutá k zemi?“ – „„ Pot mých skrání.““

A již v závod zve jej novou zvůlí: „„Sedni na kůň, k tmavému spěj lesu – dřív tam brázdu vyorat chci v plesu, než-li dojedeš jen cesty k půli.““

V smíchu urval obr slunci oře: zlatohřivák, v paprsky se noře, vzpjal se rázem – skok, sto honů v cestě. Mikula však vesel vyjel s pluhem,

Píseň zpíval sobě v díle tuhém, pohnal kobylku – skok, honů dvě stě. Hněvným Svatogor teď blýskl zrakem: Ještě nezmohls mne v boji takém,

hle, tu les – jej ruky vzmachem zničím!“ A již duby rval i cedry, sosny, drtil vše – byl děsný, neúprosný. Klidně sedlák pravil: „Já jej vzklíčím!“

V půdu kyprou hodil zrnko malé: a hle, vzešlo již a rostlo stále, rostlo mžikem, k nebi se až vzpjalo. a již pučí, zlatým šumí plodem,

a zas nové stéblo vzrostlo spodem v tisíc odnožů, vše kvetlo, zrálo. Celý hvozd tu klasů před ním dálný a jím hlučel hlahol triumfálný:

„Jsem chléb světa – kdo mne zničit může? Jsem zdroj žití – každou bolest sytím, a že plesám, proudím vždy, to cítím, ve mně spí sen děcka i máj růže.

Nesmrtelnost ze zraků mých sálá, z pouští tvořím ráj, mnou pučí skála, z mléka ňader mých jen lidstvo vzrůstá. Všady bujím, kypím, neumírám,

k svému prsu lva i červa svírám, zrno ptáku, včele plást dám v ústa. Zlatým klasem biji v hvězdná sídla, mnou duch lidský vzplá a zvedne křídla:

nad vesmír jej vznesu nekonečný. Bouří jásám, moře poutám lodí, hory srážím, mnou vše dýše, rodí, hrudí mnou hřmí chorál světů věčný!

Srnou plachou prchám k šípu lovce, prsť, vždy plodnou, vrhám na ledovce, sluji ruchem, strdím jsem i manou, z mozolů se rodím, klíčím z potu,

přečkám vše! Květ révy, píce skotu, zázrak jsem, mnou kosti z mohyl vstanou! Z muk a trudů, jimiž člověk pádí, vždy mu z rohu sypu radost, mládí,

hrůzou dnes, jsem zítra jemu krásou. Do čela jej líbám sluncem lásky, v kolébce mu šeptám báje, zkazky, zoru v sny mu střásám zlatovlasou.

A když vzroste – pluhem jsem pak muži, ve mně zraje on, mnou rámě tuží, strašnější jsem zbrojí než hrot meče: zdrtím vše, co v cestu se mi staví,

hory pohřbím v moře stébel, trávy, z níž roj žití věčným proudem teče. Jsem chléb světa – kdo mne zničit může? Ve mně spí sen děcka i máj růže,

jsem chléb žití, mnou vše pučí znova!...“ Tak to hřmělo, rostlo hymnem klasů – a kol všichni němi od úžasu, Ilja pouze k druhům děl v ta slova:

„Mír buď s vámi! Ty se navrať k roli, ty zas hory kácej, rovnej doly, ať již májem štěstí k lidstvu sletí. Stejni v síle, buďte bratři v práci –

a než v smrt náš život dokrvácí, přejte, bych byl v kruhu vašem třetí!“