Tak těžký smutek šlehl do tvé duše,
že, zčeřena, hned zachvěla se písní...
Leč ještě zrak tvůj sladkou nyje tísní,
tvůj hluboký žal zmírňuje a ruše.
Však blesk tvé touhy v mraky zapad hluše,
a skála moře tvou se krví třísní –
rci, zda to štěstí, srdce jež si vysní,
tak dohasne vždy trpké ve předtuše?
Ty mlčíš – vždy jen žal v tvé líci bledé,
ač nadšení žár ve tvém zraku hoří –
zda víš, že naděj z propasti nás vede?
Klid antiky psal v čelo ti své runy!
Proč lásky báj, jež z pouští ráje tvoří,
jen strastí, děsem dotkla se tvé struny?