Dí pověsť: Kristus v muce, věnčen hložím
když bral se, na bedrách kříž, k Hoře němý,
tu z krve krůpěje, jež stekla k zemi,
rozkvetla cestou růže divem božím.
A děs jal ty, kdož vládli mocí, zbožím
a vzkřikli: „Ukřižuj!“ dřív ústy všemi –
však radosť k těm šla srdce veřejemi,
jimž děl kdys: „Ve vás království své zmnožím!“
– Můj národ, v duši strasť a muku mnohou
jde stejnou cestou utrpení, hoře
a krve sled tam, kde mdlou stanul nohou.
– Leč kdy, ó, Kriste! zas tmu světlo zmůže,
kdy divem božím, předsvit nové zoře,
ty krve krůpěje zas zkvetou v růže?