Z tmy břečtanu a divokého vína,
jež starý, zvetšelý dům přepjaly,
zří ven, síť pavučin je obepíná,
jak v svěžím rámci obraz zčernalý.
Prach pokryl je a špína dlouhých roků,
rám rozpraskaný a sklo vejpůli,
a maně přec, jda kolem, staneš v kroku
a duší šleh cit jakýs zhynulý.
Pláň kolem v slunci září v jarní kráse,
luk pásy, rybník s květy leknínů,
sníš, rusá dívčí hlavička teď zase
že náhle oknem vyzří ze stínu.
Též mnohé srdce skryly prach a hloží,
sny mládí rozdrtil blesk s vichřicí,
však pohleď skrz – jak oknem zříš svět boží,
kraj duše slunečný a zářící.