Vladislav král si dnes odpůldne zdřím, jej starost již vladařská zmáhá... V tom hlahol zbudil jej: Bim bam bum bim... – „Toť na poplach zvoní zas Praha!“
Mrzutě protáh se: „Ďas vše to vem, ta láj mně klidu mžik nedá – co chtěli, mají už: roboty, sněm, ký čert zas –“ leč náhle vzkřik: „Běda!“
Třesk zbraní, řev a hluk, vždy blíž a blíž, jak peklo když vznítí svá vřídla! Chyt kontuš – skočil, jest u okna již – co spatřil a slyšel – krev stydla.
Jak příboj moře když bije v hruď skal a vichru bič šlehá vln hřívy, že řvou a skučí, v před ženou se, v dál, kol zástup vřel vzteklý a divý.
Blýskají kopí a sudlice žhnou, sta pěstí se k arkýři zdvihá, zří krále – ještě výš paže se pnou, v ráz mečů třpyt vzduchem se míhá.
V před vrazil Bonuše, krejčí sic byl, leč hranáč jak silný dub málem: – „Ty, králi, vydej už zrádce, ježs skryl, sic rozkopem dvůr ten i s králem.
Ty, králi „Dobře“, vždy kývat jen znáš, sníh včera je sazí dnes v chvatu, teď Hlavsa u tebe slovo i stráž, leč zítra zas Paška máš z Vratu.
Tvé slovo, přísahy – bez ceny brak, jen vítr tvým slibem se sytí, dnes kalich ctíti chceš, za chvíli však v síť rybák hned z Říma tě chytí.
Ty, králi, k pánům jen: „Dobře!“ jsi děl, když hrdla měst rdousiti spěli, a rabem sedlák, jenž v loskotu střel roj nepřátel z Čech kdys hnal smělý.
Ach! Žižky není už! Dalibor jen teď ve věži na skřipky hrává – ty řekneš „Dobře!“ a v krvi ten den i jeho v prach svalí se hlava.
Leč dosud houslí těch žalobný zvuk tak předivně teskní a pláče – jak lid by zbudit chtěl písní tou muk tvé srdce, tvé svědomí spáče!
Však ty zas havíře vraždil jsi hned, pych škůdců když nechtěli snésti, tvé „Dobře!“ více hrůz páše a běd, než Bajazid krvavou pěstí.
Teď na nás žoldáků poslal jsi roj, leč hříchů tvých, zloby, již krátce – ty, králi „Dobře“, již pomsty se boj, ty lotry nám vydej, své rádce!
Ty, kteří zapřeli Kristovu krev, ty jednušky proradné, kleté, sic lidu stihne tě divoký hněv, v prach tebe i s trůnem tvým smete!...“
A rány na bránu, křiky a ston, jak hromy když zabouří strží, Vladislav bez dechu patří v ten shon, snad kouzlo tam v okně jej drží.
A s kuší přiskočil Marjanek švec, šíp vložil, kuš natáhl, křičí: – „Podejte krále sem Poláka přec, i v smrti své „Dobře!“ ať kvičí!
A z kuše střela již letí, již v ráz se v arkýř tam do okna vpeří ... Jak ze sna Vladislav prozřel v ten čas, zpět uskočil, zmizel kdes v šeři.
A za ním divý zas hlahol a ryk, leč příkopem prchl král třtina – on za zdi Hradčan se ukryl a znik, kde ztmělý dóm k nebi se vzpíná.
Před oltář vrhl se: – „Přisámtě ďas, žít nechci už v strachu zde stálém! Ten lid krev husitskou v žilách má zas, ať Belzebub sám jest mu králem!“
Na koně vsedl a s družinou v cval – co v městě hluk, nepokoj vzrůstal, král „Dobře“ již v spěchu se k Jihlavě bral, on do Uher utek – tam zůstal.
Cookies on Poetry Cove