Rozvlnily se řeky daleko, daleko
širokou nivou v daleká města,
stříbrné řeky ve zlatém slunci,
na březích smutné vrby a topoly.
Paprsky hrály v zářících vlnách,
a na nich lodi vzdutými plachtami
jak ve snu spěly bez klidu, tajemně.
A tak v mé duši se myšlenky rozvily
s touhami v dálku za sladkým štěstím,
které se skrývá v dalekých městech –
však marně náruč do dálky rozpínám,
měsíce srp když ozlatil hory,
a srdce, štváno tužbou a bolestí,
jen zří, jak štěstí zašlo mu na věky.