Sníh pod jezem se ještě bělá
vrb svislých v hustém kořání,
leč nad ním stráň již pučí celá
a v modru pějí skřivani.
Chvoj plna jehnědů je zlatých,
zdroj stříbrem kutý strhl pás,
jen mžik a z roklí ze zavátých
vstříc rdí se kouzlo sedmikrás.
Vzduch stopen v záři, čápů řada
k nám s plesem táhne od dálky –
již vše si jarní šalmaj skládá,
kraj lesa zkvetly fialky.
Tam nesvadnou, kde kos teď jásá;
zvěsť jara nesou v shluky měst,
všem dí: Jde s námi radosť, krása,
a světa bůh dnes láska jest!
Tak, Poesie! když duch stůně
muk, všedních strastí v závrati,
nám vždy tvá nesmrtelná vůně
sny, jaro, štěstí navrátí!