Jen růži do vlasu – co třeba víc?
Však duše – tehdy jak – ti letí vstříc!
Tak stejně vroucí vždy a plamenná
jde skrýt se zas v tvá sněžná ramena.
Byť osud zranil hruď a srdce rval,
v tvých loktech měkkým život, sladkým žal.
Vše bylas mi, čím žena, sestra, druh –
jen to říc mohu: – Žehnej tobě Bůh!